Mezi goroly

Region Těšínských Beskyd, ze severu přibližně vymezený řekou Wislou na polské straně a z jihu Jablunkovským průsmykem na straně české, je územím, které v česko-polském pohraničí nemá srovnání. Je to historická „země slezských gorolů“. Tedy obyvatel české i polské národnosti mluvících jedním nářečím. Obyvatel se společnou historií s kořeny ve 14. až 15. století, kdy se v nejzápadnějším výběžku Karpatského oblouku usídlili Valaši a „rozpoutali v krajině revoluci“ svým salašnickým způsobem hospodaření.

Hranice tvrdě vytyčená v důsledku událostí 20. století rozdělila „goroly“ fyzicky, nikoli však mentálně. A to se po vstupu Česka i Polska a po následném rozšíření Schengenského prostoru projevuje. „Díky Evropské unii máme teď historickou příležitost zrušit tu hranici jednou pro vždy. Bylo by trestuhodné takovou příležitost promarnit,“ říká Michal Milerski z Nýdku.

Goroli ovoří nářečím, kterým se nikde jinde nemluví. Slezská řeč, zvaná po našymu je dialektem unikátním v celé Evropě. V oblasti Beskyd valašské horaly nespojuje pouze jazyk a historie, Území patří k těm, kde se do krajiny vrací chov ovcí. Přes hranici cestují střihači vlny, stejně jako plemena nejstarších domestikovaných zvířat v regionu.

Jedním z těch, kdo se na polské straně věnuje obnovení tradic pastevectví je Józef Michałek z Istebné. Jako předseda Spolku beskydských horalů nejen, že sám chová ovce, ale snaží se také o to, aby se tradice s tím spojené dostaly do povědomí co nejvíce lidí. „Tady ve Slezských Beskydech teď paseme na 5 tisíc ovcí a máme 16 salaší. Tradičním způsobem se na nich vyrábějí oštěpky, sýry, žinčice, všechno se dělá tak, jako před 200-300 lety. Takže zdejší brynza, sýry, žinčice – to všechno je tradiční, říká Józef Michałek a dodává: „Dá se říct, že celé dětství jsem prožil mezi pastýři, ovčáky, kteří ještě pamatovali ty staré časy. Moje nejranější vzpomínky, to je právě koliba, ohniště v kolibě, žinčice. Moje rodina byla velmi úzce spojená s vypásáním ovcí, takže pro mě to bylo také určitým způsobem hledání a nacházení mých kořenů, mé minulosti.“

Na české straně Beskyd se udržování tradic salašnického způsobu života věnuje mimo jiné Spolek Koliba. Parta nadšenců, kterým záleží na odkazu předků, se před léty rozhodla obnovit pálení milířů. Jedná se o tradiční způsob získávání dřevěného uhlí, které pak spotřebovávaly hlavně hutě vznikající na Třinecku. První milíř postavili symbolicky v obci Košařiska, části zvané Na milíři.

Místní svět je možné také poznávat díky hudbě a tradicím. Své o tom ví i Zbigniew Wałach, rodák z Istebné, který pochází ze staré, horalské muzikantské rodiny. Jeho prvním nástrojem byly housle, ale ovládá také spoustu jiných tradičních nástrojů, jako třeba gajdy, píšťalky, pastýřské rohy a další – a učí na ně hrát všechny, kdo mají zájem. Říká, že prostřednictvím hudby člověk může vyjadřovat své nejniternější pocity a navázat na odkaz těch, kdo tu byli před ním. „Všichni domácí bydleli v jedné jizbě. Děti spávaly na lavicích, za pecí pantáta s panímámou. Někdy bydlelo spolu až 10-12 lidí. Vařilo se v takových hliníkových nádobách, které měly jen tři podpěry. Díky tomu dokázaly stát i na nerovném povrchu, nikdy se z nich nic nevylilo, ať stály kdekoliv. Udržely se i na okraji plotny, nespadly,“ vysvětluje Zbigniew Wałach a představuje, jak lidé kdysi žili: „Večer se všichni scházeli v jizbě, pantátové pokuřovali dýmky, vyprávěli, ženské předly vlnu nebo draly peří, byla tam taková větší soudržnost, protože pokud ta komunita chtěla přežít, musela držet pohromadě, všichni museli spolupracovat, museli spolu dobře vycházet.“

Když se před staletími vydali valaši na cestu Karpatským obloukem, aby našli pro svá stáda nové pastviny, hranice je nijak moc nezajímaly. Až do doby vzniku moderních států po 1.světové válce horaly spojoval podobný jazyk, způsob života, zvyklosti s ním spojené. To, že je najednou od přátel, nebo i od rodiny oddělila pomyslná čára, kterou nakreslili politici někde daleko v hlavním městě, nesli těžce. Na návrat k životu, kdy hranice už nebyla nepřekonatelnou překážkou, si museli počkat několik desítek let. „Dnes už naštěstí máme ten Schengen, a ta hranice je zas jen řada kamenů. Jsme rádi, že to naše Těšínské Slezsko, ta „gorolija“ je opět pohromadě,“ říká Michal Milerski z Nýdku.