Kulturou proti zlu

Byla ještě tma, když 2. listopadu 1989 ráno vystoupil Jan Král z vlaku na nádraží v Bohumíně. Mířil na Festival československé nezávislé kultury v polské Vratislavi. Avšak ani jeho pořadatelé, ani účastníci nečekali to, co se v Československu stane o dva týdny později. 17. listopadu 1989 začíná na pražské Národní třídě takzvaná sametová revoluce, kdy se v Československu povedlo bez krveprolití svrhnout komunistickou nadvládu.

Přijel z Ostravy. Bylo mlžno a on tím ránem zamířil do Starého Bohumína. Ocelový obloukový most přes řeku Odru tam spojoval Československo s Polskem. Před strážnicí vytáhl svůj cestovní pas a papír s falšovaným pozváním. Bylo to zvací lejstro k příbuzným, které neznal, protože v Polsku žádnou rodinu neměl. Bez něj by ho však do Polska nepustili. Signatář Charty 77, pronásledovaný Státní bezpečností a trestně stíhaný za protistátní činnost, do poslední chvíle nevěřil, že by se mohl na druhý břeh Odry dostat. Jenže pohraničník skouknul jeho doklady a pustil Honzu na most. „Kráčel jsem nad řekou a neustále se ohlížel. Měl jsem pocit, že na mne zezadu míří samopalem. Že z mlhy štěkne dávka a bude konec. Jenže nic. A najednou jsem byl v Chalupkách.“

V trafice zakoupil cigarety Popularne, zapálil si silný tabák a čekal. Když na smluvené místo přijelo omlácené embéčko a v něm kamarádi z Rychvaldu, věděl, že je vyhráno. Skočil do auta a bezstarostná jízda mohla začít. Polsko už bylo téměř svobodné. V parlamentu působili první poslanci z opoziční Solidarity a za dva dny měl ve Wroclawi vypuknout Festival nezávislé československé kultury. Vyrazit na cestu o dva dny dříve bylo prozíravé. Českoslovenští estébáci o festivalu věděli a připravili na hranici s Polskem policejní manévry.

Absolutními hvězdami Festivalu nezávislé československé kultury 4. listopadu 1989 ve Wroclawi byli exiloví písničkáři Karel Kryl, Vlasta Třešňák a Jaroslav Hutka. Kryl přicestoval z Mnichova, Třešňák ze Švédska, Hutka dorazil z Nizozemí. A všichni prožívali do té doby nevídanou atmosféru, kterou Poláci ve Wroclawi vytvořili. „Byli nekonečně vřelí. Zvali Čechy k sobě domů a nabízeli nocleh úplně cizím lidem,“ vzpomíná Jaroslav Hutka. A když Karel Kryl začal zpívat své písně v polštině, vybuchlo publikum nadšením.

Byli tehdy u toho také manželé Lipowští. Zofia Tarajło-Lipowska je rodačkou z Wroclawi, vystudovala češtinu a je bohemistkou. Jaroslav Lipowski pochází z Návsí na Jablůnkovsku, vystudoval polštinu a je polonistou. Zofia a Jaroslav Festival nezávislé československé kultury v roce 1989 moderovali. „Nikdy nezapomenu na to, jak se tenkrát čeština prolínala s polštinou. Jak jsme si všichni rozuměli, jako bychom mluvili jedním jazykem,“ vypráví Jaroslav Lipowski.

Dávno před Vratislavským koncertem bylo ale na česko-polské hranici rušno - hlavně v Krkonoších, ale také např. v Beskydech, se pašovaly knihy zakázaných českých autorů – Kundery, Hrabala, Havla a dalších. Nejčastěji vše probíhalo tak, že se na smluvené místo donesly z jedné i z druhé strany stejné batohy, které si pak kurýři vyzvedli. Přes hranici takto putovaly nejen knihy, ale také různé letáky a tiskařský materiál. Ceněným artiklem byla také hudba.

Spolupráce československých a polských opozičních skupin začala už v 70. letech minulého století. Schůzek na takzvané zelené hranici v Krkonoších se účastnily mimo jiné známé osobnosti jako Václav Havel, Marta Kubišová, Jacek Kuroń nebo Adam Michnik. Spolupráce na počátku 80. let vyústila ve vznik Polsko-česko-slovenské Solidarity, jejíž aktivity se postupně rozrostly o další akce: happeningy, hladovky, pouliční demonstrace a kulturní akce.

Pád totalitního režimu v obou zemích aktivitu Polsko-československé Solidarity neukončil. Skončila sice postupně její politická role, těžiště se ale přesunulo do oblasti kultury. Velmi aktivní byla zejména na Těšínsku. Zde byl v roce 1990 prvním počinem divadelní festival. Později zde vznikl také festival filmový, který nabízí to nejzajímavější z české a polské kinematografie.

„Když skončil komunismus, věděli jsme, že náš úkol teď spočívá v něčem jiném. Ve sbližování našich národů prostřednictvím kultury. Já jsem se rozhodla zabývat tím, co mi bylo blízké, a začala jsem připravovat filmový festival, protože kino jsem měla vždy ráda, a povědomí průměrného Poláka o českém filmu končilo na jménech Forman, Menzel, Kachyňa,“ říká Jolanta Dygoś, ředitelka těšínského filmového festivalu Kino na hranici. Postupně ukázali takové osobnosti jako třeba František Vláčil nebo Vojtěch Jasný. „Kromě toho jsme měli to štěstí, že se zrovna v roce 1999, když jsme uspořádali první filmovou přehlídku Kino na hranici, představit hvězdy: generace tvůrců, jako Zelenka, Hřebejk, Ondříček. My jsme mohli ještě tehdy jejich filmy bez problémů promítat, teď se už o ně pořadatelé festivalů perou. Tak že si myslím, že jsme se dost zasloužili o popularitu české kinematografie v Polsku,“ dodává.