ve skalách

Česko-polské pomezí od Jizerských hor přes Český ráj, Stolové hory až po Rychleby a Jeseníky je krajinou, která láká k lezení. Skalní stěny, hřebeny, věže i obří balvany lemují společnou hranici a Češi s Poláky se potkávají na jejich úpatích i vrcholech. Díky tomu, že hranice už nikomu nebrání, aby lozil, kde se mu to líbí, cítí se Češi i Poláci na skalách v pohraničí často jako doma.

Osamělci pod Krkonošemi

Lezci z Česka i Polska stále častěji vyhledávají solitérní skály roztroušené v krajině na severní straně Krkonoš a Jizerských hor. Na žulových masivech jsou ještě patrné lezecké cesty po Němcích z doby před 2. světovou válkou. Mnohé z nich Poláci obnovili a vybavili jištěním. Jiné vytyčili podle sebe. Češi tam v současné době objevují a zdolávají cesty nové.

„Hodně lezeckých cest na opuštěných skalách máme v krajině poblíž Sklářské Poreby,“ říká Iwo Gumala, který tady s oblibou zdolává stěny z drsné žuly. „Mám tady několik svých cest, které jsem slezl. A také několik, na které se teprve chystám. A potkáváme tady při lezení také české lezce. Vyptávají se kam zajít, jak je to tady obtížné. Aby věděli, kde jsou.“

Slavné pískovce

Mezi hradem Valdštejnem a zámkem Hrubá Skála v Českém ráji se nachází Hruboskalské skalní město. Najdeme tady více než čtyři sta věží, z nichž nejvyšší dosahuje až do výše padesáti metrů. Hruboskalské pískovce mají mocnost až sto dvacet metrů a vytváří plošinu, která se směrem do údolí rozpadá a vytváří tak město ze skal.

„Hruboskalské skalní město je kromě Prachova je vůbec to nejvýznamnější, co u nás v Čechách můžeme lézt a co má největší historii z veškerého lezení,“ říká Jakub Turek, lezec a průvodce. „Tady lezly generace našich tátů a dědů. Přibližně od roku 1880. První lezci vzali břevna, vzali něco jako cepíny nebo sekyry a vytloukli se nahoru.“

Sokolí hory

Nedaleko slavného Adršpachu na české straně pomezí se v Polsku rozkládá skalní oblast jménem Sokolíky nebo také Góry Sokole či Sokolí hory. Pro horolezce v Česku to může být překvapením, polští alpinisté to však tady dobře znají. Šedesátimetrové skalní stěny jsou vynikajícím terénem k lezení. A v česko-polském pohraničí patří mezi Poláky k nejvíce navštěvovaným lezeckým oblastem.

„Tohle je vyhlídka na Velkém Sokolíku a támhle je Malý Sokolík,“ rozhlíží se Iwo Gumala do krajiny z výšky 640 metrů nad mořem. Vyhlídka byla vybudovaná v letech 1884. Možná o rok později. „Víme jistě, že už v devatenáctém století tady lidé lozili. První cesty udělali němečtí lezci a jednou z nich je tady na této stěně. Jmenuje se ‚Nytuwka‘. Tady poprvé na území Polska použili lezci nýty.“

Ticho na skalách

Zřejmě nejvýchodnější lokalitou k lezení v česko-polském pohraničí je oblast Rychlebských hor. Poblíž obce Černá Voda vyhledávají horolezci i turisté terény na Smolném vrchu s žulovými útvary zvanými Venušiny misky. Jižně od Černé vody leží skalní útvary Sokolího vrchu. Tato oblast napojená na terénní cyklostezky je vyhledávaná lezci i horskými cyklisty. Stále oblíbenější je v Rychlebech také volné lezení po velkých balvanech zvané bouldering.

„V těch Rychlebkách je klid a pohoda. Tady půl dne nepotkáte živou duši. Nestojíte půl dne ve frontě na cestu a je tady jedinečný duch přírody těch míst, ve kterých potkáváte opuštěná skalní města i vybydlené vesnice,“ vypráví o svých oblíbených horách Martin Lomaz z Jeseníku.